Musím se s vámi podělit o jednu zkušenost, zážitek vizi, která mně už delší dobu v mysli doprovází. Mám často různé vize a proto jsme nakonec skončila i u oboru esoterika, protože jsme se vlastně na všechny ty věci co mně provází životem chtěla dostat trochu pod pokličku a najít tak nějaké odpovědi na moje otázky o lidském bytí vůbec ....
Víte už delší dobu mně provází vize, kterou mám stále v hlavě a je tam pořád i když je den či noc je to tam. Je to jako živý obraz, který se mi tam míhá. Jako když jste v kině. Je to něco jak nějaká 3 D projekce mozku .... Už jsem v jednom článku o Duších psala, že mně to celý život moc láká do oblasti zemí jako je Kazachstán, Jakutsko, a Mongolsko, prostě všechno tímhle směrem mi je neskonale blízké a neumíte si představit tu sílu tahu duše, jak mně to každý den nutí na ty země myslet. prostě mně tam něco táhne. jako někoho táhne Egypt, nebo třeba Austrálie, tak mě to táhne tímto směrem. Více než třeba ale Budhismus, když budeme mluvit o náboženství mně láká něco mezi pravoslavnou církví - vyznáním tak trochu mně to táhne i k Islámu. Což k těmhle zemím vlastně hodně patří. Je to takový zvláštní náboženský vítr takový odnož od vdechu Islámu, Budhismu, tak i pravoslavného učení.
V hlavě mám stále malého chlapce, v typickém pleteném svetýrku, kulatou hlavičkou, črnými vlasy, dvěmi tmavými trochu šikmími černými oči, s načervenalými tvářemi a upatlanou pusou, ošlehanou tváří od větru a ruce jakoby od prachu a písku. Pořád mně volá, myslím tím jako něco ve mně. Né jménem. Sedíme spolu na nějakých planinách, kde nic tu nic, jen louka, tak překrásně zelená a ten vzduch, vítr .. Neumím to popsat slovy, co cítím a vidím v tech vizích. je to tak opravdové, i teď když Vám o tom píši úplně cítím jak tam sedím, cítím jak se mi slabě zvedají vlasy a cítím ten vzduch, ten pach, cítím úplně tu mechovou trávu na které s chlapcem sedíme. Sedíme a pod námi jsou hory. Je to zvláštbí sedíme jakoby na nějakém okraji hory, skály nevím .... ale vidím tu nádheru kolem.
Ten malý hoch vedle mně sedí, věk má kolem 5 let, Sedíme tam a koukáme se na tu krásu pod námi, všude jen hory, louky, a obrovské planiny trávy nažloutlé barvy. Najednou do ticha se mně ptá ... (A tento děj se mně opakuje pořád dokola ) Co bys mi poradila, kdybych se chtěl narodit tam dolů, máš nějakou radu čeho bych se měl držet? Vidím sama sebe jak mlčím, koukám se do té přenádherné krajiny před sebou. On čeká na svou odpověď. Po chvilce mu odpovím. Nesmíš to vzdát. Nikdy za žádných okolností to tam s ničím nevzdej. To je co ti radím ... Hoch slabě pokývne hlavou, podívá se a řekne Já vím ... obejme mně za ramena vedle mně a praví - Taky jsi to nikdy nevzdala, viť ... Povzdychnu si smutně a říkám. Neudělal si mi to příliš lehké, nevíš co to je být bez rodiny, táty, mámy, jaké to je necítit lásku, rodinu, bezpečí. Říkám to mrzutě, bolestně a citím i v té vizi jak se mi rosí oči a jde tlak slz .... držím je v sobě.Chlapec bezelstně až možná trochu tvrdě mě odbude a řekne - Však si tohle taky zvládla a navíc nikdy jsi sama nebyla. Koukni, pohlédni vidíš to. Jeho zrak míří k neby. Najednou tam sedíme a je tma. Večer. Vidíme miliony hvězd. Takový pohled čistý na hvězdnou oblou, člověk může vidět jen někde ve filmu .... Řeknu mu - Myslíš hvězdy. Klučina se uměje a řekne hlasitě Jo hvězdy. vidíš pořád s tebou byli na každém tvém kroku tě provázeli, nebyla jsi tam sama. Najednou jsem v oblacích hvězd viděla malé bublinky jako kdyby někdo foukal bublifuk, viděla jsem různé epizody svých útrap .... jak jsem se bála, jak mně děti byly, šikanovaly, jak jsem utíkala přes nějakou louku se schovat, v jiné bublině si zakrývám uši, před tím co mně čekalo doma zase za průšvihy (netřeba psát). To mu co mi řekl o hvězdách jsme moc nechápala. Pak vše zmizí a já vidím sebe v jeho těle ja utíkám po tech pastvinách, držím v ruce provázek nějakého po domácku udělaného papírového draka. Někdo mi z nebes říká a teď utíkej, utíkej a vyplakej vše, všechno ze sebe dostaň. Neváhám ani minutu, spontánně běžím po planinách, cítím neskutečnou volnost, nechávám se bičovat slabým větrem, mám pusu otevřenou a křičím, utíkám a křičím. V tom křiku se schovává veškerá bolest, co mně na tom hmotném světe, kde se stále nacházím bolí, bolela, veškeré útrapy a strasti křičím ven bez jakého koliv slova, jen prostě utíkám a křičím. Cítím v běhu jak mi tečou slzy ...
Pak se nejednou vidím u malého zvláštního příbytku. Ten domek je nízký a pamatuji si, že se i krčím, abych vešla dodveří a to nejsem žádný velikán. Vejdu s chlapcem do obydlí, tam už vše je normální. Vidím nějaké dva lidi, muže a ženu věk tipuji asi kolem 40, nevím, pán je štíhlí s ženou, takový drobnější, vrásčitý, něco tam dělají jakoby pletou nějaké košíky něco takového. Ani nevím zda mně viděli, ale já je ano. Chlapec mně táhne kousek dál, kde je v kuchyňce jeho postel. Má tam rukavice pletené, a nějaké malé dřevěné hračky na stolku u postele. Sedneme si na postel a on radostně pod polštářem něco vytahuje,v tom vize skončí a já se z ní "probouzím" píši probouzím v uvozovkách, protože se mi toto neděje ve snu, ale mám to pořád v hlavě, celé toto co jsme napsala mám v hlavě ať už jím, nebo sedím, jdu, pracuji, je to tam pořád. Nějak to nejde ani z hlavy. Pořád se to točí dokola, už vím přesně postupně co a jak bude následovat. .... Nevím oč se jedná a snad na to příjdu.
Tento článek podléhá Autorskému zákonu. Autorský zákon (zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském)
Doprovodný obrázek: Google.com Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu zakázáno
Napsala pro Vás Dariya Iczková, cesky-tarot@seznam.cz
Info: Je na každém z vás jak si vyloží můj článek, mé povídání. Své vlastní názory nikomu nevnucuji a nechávám na každém, aby si z toho vzal co sám potřebuje.