Co je duchovním úkolem lidstva

 Každý z nás se někdy ptá, jaký je náš úkol, co máme udělat, proč tu jsme. To nám dokáže dobře říct třeba výklad karet. Dělám v tomto případě vhled karet Cesta duše, ale přesto to je jen náhled cesty té naší vlastní, soukromé. Jenže ona naše vlastní intro cesta není ani tak důležitá. Mnohem důležitější cesta je ta kolektivní. Možná to zní jako hrozné klišé, ale ono to tak je. Právě včera jsem dočetla knihu od Papuse, Kabala. Zajímám se o Kabalu už velmi dlouho a ono nejen o Kabalu, či Židovský pohled na svět, ale zajímám se i o Islám, a vlastně vůbec o všechny zdroje Víry. A víte všude se píše to samé a to důležité, ať už budeme hledat cokoli ve svatých knihách Bible, Korán a zahrneme i mystiku najdeme vždy jedno a to samé. My máme najít v našem hledání lásku. Když jsem včera četla Papuse, musela jsem se zvláštně pro sebe usmívat. Jak se všichni pachtíme za nesmyslnými věcmi, i když pro nás  ve hmotě důležité. Jak si chráníme svojí kůži a přitom jsme jen zrnko prachu. Nejsme nic víc než zrníčkem Vesmírného prachu, který spojuje něco tak kolosálního, úžasného jako je náš svět.

Když Papus ve svém díle popisuje první hřích jak jej vidí Kabala, tak jsem o tom přesvědčená, že to tak opravdu je. My sice postavu prvního člověka, který Bůh vytvořil byl Adam, ale Adam a Eva byla jedna a tatáž postava. Byl jeden a hlavně pozor Adam vůbec nebyl člověk a už vůbec né v té podobě jak si jej mylně představujeme. Bibli a křesťanům je často zazlíváno, že Bible popisuje věci jinak a že si jej církve píše tak trochu podle sebe. No s tím nesouhlasím, v Bibli je naprosto všechno co má být, snad až na svitky z mrtvého moře, ale Biblický odkaz je velmi hluboký a pravdivý. Bibli umět číst je velmi těžké.

Záleží co hledáte. To co hledáte, najdete však pokaždé.

Bible, Korán, a jiné svaté knihy se dají číst různými způsoby a čtou je také různé osoby s různými vlastními charaktery, povahou. Jinak bude číst a vnímat člověk nezasvěcený, jinak bude číst knihu osoba, která je silně věřící, jinak knihu bude chápat matka od dětí, jinak bude chápat a číst knihu dítě, jinak bude číst a chápat knihu otec od rodiny, jinak bude číst knihu vysloužilý voják, prodavač, milionář, ztracenec, chudák, ....

Pamatuju si, že moje první setkání s Biblí bylo v mém útlém dětství, kdy jsme doma jako věřící rodina měli Bibli, ale i různé malé i velké modlitební knížky na každém rohu. Když jsem byla malá hodně malá, žila s námi v domě babička, která se rozvedla s dědou. A ano, i věřící lidé se asi rozvádí, když spolu nedokážou žít. Babička si však nechala dědovo příjmení a děda k nám jezdil a my k němu pořád. Vlastně se vůbec nic nezměnilo, to, že babi s dědou už nebyli spolu jako muž a žena jsem vůbec nepoznala.

Každopádně knihy u nás hráli doma velkou roli.

Babička moc o Ježíšovi nemluvila. Maminka pořád a vím, že jsme Boha vnímala něco jako velmi silného, přísného. Trochu jsem se bála, byl tam silný respekt k oné "bytosti" Jako se děti straší čerty tak nějak mě mamka možná nechtěně strašila Bohem a říkala, Bůh se dívá, Bůh tě vidí, slyší, před Bohem neutečeš. .... Já dítě narozené ve znamení Střelec jsem vždy potřebovala volnost, vždy tomu tak bylo, je a asi i bude a to ve všech aspektech, byla jsem velmi vzdorovité dítě se svou vlastní hlavou a nějaké omezování, šmírování, zakazování jsem nesnášela, nesnáším a v mnoha životních ohledech jsem Boha nenáviděla. Jenže já nenáviděla Boha, ale vlastně jen to co mi kdo udělal a Bůh za to nemohl. brala jsem věci ze svého pohledu hodně osobně a naivně. Říkala jsem si, když všechno vidí a slyší, proč neviděl, že jsem dostala doma výprask a to nevině. Mamka doma razila heslo ... Žádná škoda rány, která padne vedle .... Dnes se jí nedivím, byla jsme divoké dítě a zákazy na mě neplatili a když už nevěděla kudy kam, tak holt jedna přilítla.

Dítě prostě vidí Boha jinak než dospělí člověk. Když mi bylo asi tak osm dostala jsem právě od dědečka Bibli. Vím dědečka stále zmiňuji ve všech svých životních příbězích. Jenže děda ke mě měl ze všech nejblíže. Do ničeho mě nenutil, nechal mě být dítětem. To on stál za vším tím zvláštním světem přírody a mnou, pohledem na Boha a Vesmír. U dědy na chalupě jsem trávila 90 procent svého dětství. Moji rodiče byli jen a jen v práci a po smrti babičky jsem pendlovala mezi mamkou a chalupou a pro mě to byl vždy jasný výběr.

Bible byla dětská ilustrovaná s krásnými obrázky Ježíše a všech důležitých biblických příběhů, Noemova archa, Samson a lev, atd.

Pamatuji si, že mi ta kniha přišla hrozně tlustá a velká. Sedla jsem si s ní ke krbu na křeslo, dala nohy do tureckého sedu a hned jsem tu nádheru otevřela. Byli tam postavy, které jsem už z příběhů co děda vyprávěl znala. Bylo to jako si prohlížet nějaké rodinné album.  Děda mi nic nevysvětloval, chtěl abych si tu knihu nejdříve sama tak nějak osahala, podívala se a věděl, že budu mít hromadu otázek. Děda vždy nenásilně mě o všech příbězích svým dospělým hlasem pak vyprávěl a vše vysvětlil. Když jsem se ptala na Ježíše vím, že mě vzal na mši do kostela a né proto abych tam seděla hodinu a byla ticho, chtěl mi ukázat takzvaný svatostánek, svatý domov, chrám, místo pro chudé, i bohaté, pro ty co něco hledají ... Vím, že jsem v kostele zlobila, ale farář mě znal, věděl, že jsem jak pytel blech a že prostě v klidu nebudu. Dříve se nikdo nezlobil, nikdo z toho nic nedělal. Pochopila jsem, že víra je něco velmi důležitého a spojuje a měla by spojovat všechny lidi na světě, né je rozdělovat.

A to je to co vám vlastně ve svém dnešním vypravení chci říct. Naše poslání je hledat druhou polovinu toho čím jsme se rozdělili. Podle Kabaly jsme byli jedna bytost, nebo bytost spíše hmota, něco co bylo jako celek a měli jsme být i celkem. My máme najít to co nás rozdělilo a zase spojit máme najít svou polovinu. Někdo hledá partnera a to je třeba krásné, víra v lásku je tím nejkrásnějším motorem, někdo však ztratí tenhle motor a hledá něco jiného a někdo bohužel nehledá nic. My máme hledat LÁSKU. Jak jsme psala je to hrozné klišé, jak kdyby člověk žil v nějaké telenovele, ale ono to tak je. Opravdu je. Všechno na světě bylo stvořené z lásky. A jestli chceme dosáhnout tzv Nirvány na což také Papus poukazoval je důležité hledat lásku. Jenže my jí tak nějak hledáme špatně a s jistým kalkulem a sobectvím. Hledáme vhodného partnera, ale i zázemí, peníze, krásu. Láska je hrozně velký pojem. My máme se zasloužit každý aspoň z části aby svět se měl rád, národy aby se měli rádi. Vidět spojenectví, né nenávist. To máme hledat. Tzv rozdělené, bylo i rozdělení národů. viz třeba Babylonská věž a těch příběhů je mnoho.

Pospojovat částečky vesmíru je hodně mravenčí práce a nevděčná práce. Ale nemožné to není. Když nebudeme myslet jen na sebe tak to půjde. Jednou určitě nalezneme všichni to co hledáme a k čemu jsme byli jako lidstvo předurčeni.

Tento článek podléhá Autorskému zákonu. Autorský zákon (zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském)

Doprovodný obrázek: Google.com Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu zakázáno

Napsala pro Vás Dariya Iczková, cesky-tarot@seznam.cz

Info: Je na každém z vás jak si vyloží můj článek, mé povídání. Své vlastní názory nikomu nevnucuji a nechávám na každém, aby si z toho vzal co sám potřebuje. 
Zdroj: http://dariyaiczkova.pise.cz/50-postizene-a-nemocne-deti-jako-duchovni-ukol.html